Výhodou spaní venku je neuvěřitelně rychlé přizpůsobení se časovému pásmu a režimu dne. Dlouho po západu slunce člověk nevydrží dlouho číst či konverzovat, většinou poměrně rychle usíná (a tady se stmívá kolem sedmé). Zato je potom za svítání na nohou svěží jako ptáček. Přijde to vždy samo. Tělo se prostě přizpůsobí. Tenhle způsob nám opravdu vyhovuje a tak jsme většinou na cestě od časného jitra.

Zase do zimy!

Chvíle radosti ze šťastného vyváznutí ze spárů Středního východu jsou smyty kapkami chladivého deště. Sedáme na bavoráka a vydáváme se jihozápadním směrem k největšímu jezeru Turecka – k jezeru Van. Opět nás horská silnička vyvádí do výšek nad 2000 m n. m. (Nejvyšší sedlo, které jsme v této oblasti projížděli, mělo 2644mnm!). Pohybujeme se v oblasti sněhových polí, podmáčených luk a zachumlaných malinkých dětí pasoucích stáda ovcí či kravek.

Začátek návratu

V dopoledním hustém provozu opouštíme Esfahan. V místní dopravě se opět na nějaká pravidla nehraje – vyhrává ten silnější, resp. ořáchlejší. Ani houkající sanitka nemá rozhodně přednost v jízdě, což mě trošku děsí. Po 30ti minutách jsme se konečně vymotali z centra na periferii a tu si Petr vzpomněl, že mu v hotelu po zaplacení nevrátili pasy! No paráda! Z představy tohle absolvovat ještě jednou je mi špatně. Ale co se dá dělat. Tak otočit se a zpátky do toho blázince. Když nasupěná vlítnu na recepci, chlapík se jen usměje a prohodí, že se mu stává poměrně často. Tahle příhoda nás stála 60 zbytečných kilometrů a velkou část nervů, které jsou na dranc...

A pak že my jsme blázni!

Míříme na Tabríz. Krásně se oteplilo, přestože se pořád pohybujeme poměrně vysoko v horách. Silnice jsou pěkné, kvalitní, i provoz je mimo město příjemný. Sem tam sice projedeme vojenským pointem, ale většinou nás pustí po nahlédnutí do pasů a zkontrolování víz. S navigací také nejsou žádné potíže - až na drobné odlišnosti v názvech všechno sedí.