Bylo to velké...
Bylo to náročné...
Bylo to vyjímečné...

Podívejte se na pár snímků z druhého nejdrsnějšího vytrvalostního závodu této planety (první je samo sebou Dakar)...

Tak to konečně přišlo. Jednou se to stát muselo, ale netušila jsem, že to bude tak znenadání a narychlo…

V létě mě přestalo bavit být „pouhým“ spolujezdcem. Za Péťou jsem začala stále častěji usínat a ježdění mě už neuspokojovalo tak, jako dřív. Pak jsem sedla na mopeda a bylo rozhodnuto. Simson následoval po pár týdnech, ale dál můj řidičák nedosahoval. Každopádně jsem myslela, že se „Žluťáskem“ vydržím minimálně až do konce sezóny, ale během dvou měsíců jsem nalítala přes 2000km, osvojila si základní návyky a „Žluťásek“ najednou přestával stačit.

Po pravých srpnových vedrech sem tam zpříjemněných krátkou, ale intenzivní průtrží mračen (lokálně způsobujících povodeň – pravda) najednou v předvečer našeho odjezdu na plánovanou pětidenní vyjížďku meteorologické výpočty modelují nehezkou situaci – lokální průtrže, kroupy, místní povodně, síla větru mocnosti vichřice. Odpoledne se skutečně obloha zatahuje a přichází hrozivě vypadající mračna – předzvěst marastu, co se k nám blíží... Pod tíhou nezvratných faktů v podobě meteorologickým modelů jednohlasně (leč bez nadšení) odkládáme plánovaný odjezd z pátečního odpoledne na sobotní ráno.

Nelítostný souboj malých dvoutaktů pokračuje!

Čím víc se blížil závod, tím míň jsem Petra viděla. Letos se totiž rozhodl, že svůj oranžový závodní speciál předělá k obrazu svému a vytvoří v rámci možností dokonalého dvoutaktního dravce speciálně upraveného pro závod v terénních podmínkách.